1. Gramatický rys spojený s gramatickou kategorií času. Podle standardní analýzy je rys futurum v č. vyjadřován třemi formami: (a) verbálním komplexem bud‑ + infinitiv nedokonavého slovesa, (b) prézentní formou dokonavého slovesa, (c) prefixem po‑ sloučeným s prézentní formou uzavřené množiny sloves:

Ačkoli je forma (a) tvořena dvěma slovy a ačkoli je forma (b) a (c) tvořena jedním slovem s morfologickou strukturou prézentní formy (viz ↗prézens), tradičně se formy (a), (b) a (c) pokládají za člen slovesné morfologické kategorie času vyjadřující budoucí čas, tj. futurum; viz ↗čas slovesný. Významově je f. v č. gramatologii charakterizováno tak, že událost (děj n. stav označovaný formami (a) – (c) a jejich doplněními) časově následuje po okamžiku, kdy je k této události v diskurzu referováno.

I Forma futura

(a) Tvar bud‑u/‑eš/‑e/…, vyjadřující supletivním kořenem bud‑ f. slovesa být: Já [_Prézjsem / _Futbudu] smutný. Srov. Bude učitelem, Rozsudek bude vyhlášen zítra, On bude na ženský, Petr bude celý večer v hospodě, Sněžka // Sněžku bude vidět i za mlhy, Rohlíky budou až odpoledne aj. Na rozdíl od prézentních tvarů slovesa být, které jsou tvořeny z kořenu js‑ a mají unikátní morfologii i syntax jak jako spona, tak jako gramatický auxiliár préterita a kondicionálu (viz ↗auxiliár), futurální tvary slovesa být jsou vybaveny standardní flexí sloves indikativu prézentu a nejsou ↗klitiky; viz ↗prézens:

Povrchovou realizaci tvarů s rysy 1. os. sg. budu a 3. os. pl. budou jakožto výsledek fonologického procesu odvozuje ↗Jakobsonovo pravidlo. Tato data svědčí o tom, že status gramatického prostředku vyjadřujícího rys f. získaly formy budu, budeš, … reanalýzou prézentních tvarů plnovýznamového slovesa, tvořených kořenem bud‑, tematickým sufixem ‑e‑ a koncovkou (viz ↗prézens), které mohly mít futurální interpretaci, pravděpodobně jako sloveso s ingresivním významem; viz ↗futurum ve starší češtině. Podle této analýzy, vycházející z ✍Whaley(ové) (2000) (viz 2. níže), se tak tyto prézentní tvary ingresivního slovesa budti emancipovaly od tohoto ingresivního slovesa (které pak zaniklo) jako lexém s gramatickým rysem f. Proto je v Budu učitelem budu nahraditelné stanu se (Stanu se učitelem), kdežto v Budu učit nikoli (*Stanu se učit); viz dále.

Kmen bud(‑e) (ani kořen js) nemůže přijmout iterativní sufix ‑va‑, na rozdíl od kořenu by‑ (*bud‑e‑vá‑m, *js‑e‑vá‑m × bý‑vá‑m), asi proto, že e‑kmeny ‑va‑iterativa nemají: mést: *met‑e‑vá‑m × metat: met‑á‑vá‑m). Iterativní tvary slovesa být se proto tvoří od kořenu by‑ (jsem smutný – bývám smutný); jeho iterativní f. se pak musí tvořit syntakticky (typ (b): bud‑ + infinitiv nedok. slovesa, viz dále), neboť sufix ‑va‑ potřebuje hostitele, a tím může být jen kořen by‑: Od listopadu byla_Pret / je_Prez / bude_Fut partička už od 18 hod – Od listopadu bývala_Pret / bývá_Prez / bude bývat_Fut partička už od 18 hod. Srov. i autentický doklad z ČNK: Sraz všech brigádníků bude bývat každou sobotu v půl deváté ráno před hlavní bránou zoo.

Futurum slovesa být bud‑ není spojeno s videm (ač bud‑ je geneticky tvar dokonavý, viz 2 níže), proto se kombinuje s ‑n‑/‑t‑ovými participii derivovanými z nedokonavých i dokonavých sloves: Bude zkoušen hodinu / *za hodinu × Bude vyzkoušen *hodinu / za hodinu.

Je nicméně otázka, proč sloveso být tvoří f. tvarem bud‑, a nikoli jako všechna ostatní nedokonavá slovesa, tj. futurálním komplexem [bud‑ být], viz (b) níže: bude číst × *bude být smutný / bude smutný, *bude být po škole × bude po škole, *bude být zkoušen × bude zkoušen. Možná odpověď je ta, že kořen bud je inherentně nedokonavý, zatímco kořen by je pův. dokonavý, což se odráží v derivaci deverbálních adjektiv: budoucí × byvší (jako: hrající_Nedok × prohravší_Dok). Protože bud‑ potřebuje INF_Nedok, nemůže se kombinovat s být, proto inf. být není přítomen: bude být smutný, bude být po škole, bude být zkoušen. Predikce z této analýzy plynoucí je taková, že pokud by získá význam nedokonavý, a to iterativním sufixem ‑va‑, je v povrchové struktuře infinitiv vyjádřen: bude bývat smutný, bude bývat po škole (jako *bude dát pozor × bude dávat pozor). Problémem pro tuto analýzu je jednak to, že kořen by ukazuje nejen vlastnosti spojené s dokonavostí (byvší, *bude být), ale možná taky vlastnosti spojené s nedokonavostí (viz možnost durativních adv. být smutný dlouho), jednak to, že kořen bud je etymologicky analyzován jako dokonavý, viz výše.

(b) Komplex [finitní slovesný tvar bud‑ + infinitiv slovesa nedokonavého] (kromě slovesa být, viz (a)), vyjadřující f. nedokonavých událostí: bude dělat / *udělat / dělávat. Dále: budu muset (dělat / udělat), budu *začít / začínat dělat, pokládá se v č. gramatologii za prostředek vyjádření morfologické kategorie slovesa, tzv. opisné futurum // perifrastické futurum // analytické futurum), ač obsahuje dvě slova.

Komplex [bud(e)‑ INF_Nedok] má unikátní morfosyntaktické vlastnosti:

(i) Futurální pomocné sloveso (futurální auxiliár) bud(e)‑ má maximálně omezenou distribuci: kombinuje se pouze s inf. (budu číst × *budu četl / *budu na záchod, *budu se čtením / s četbou …); v polštině (opcionálně) a ve slovinštině (obligatorně), a taky v severovýchodních nářečích č. (✍Bělič, 1972:198) se bud‑ ve významu f. spojuje s ‑l‑ovým participiem. Naproti tomu bud(e)‑ coby f. slovesa být (viz (a) výše), ač se časuje stejně, se kombinuje se subst., adj., adv. subst, předložkovými skupinami, infinitivem, ‑n‑/‑t‑ovými participii: Bude zkoušen / smutný / učitelem / doma …

(ii) Futurální auxiliár bud(e)‑ má pouze finitní morfologii, na rozdíl od slovesa být, která má přístup k všem verbálním tvarům: Slíbil, že bude číst // *být číst × Slíbil, že bude obezřetný // být obezřetný; nemá ani imperativ, ač od kořenu bud‑ je imperativ k dispozici: *buď hrát × buď obezřetný.

(iii) Futurální auxiliár bud(e)‑ je citlivý na vid: kombinuje se pouze s nedokonavými inf., zatímco bud(e)‑ coby f. slovesa být se kombinuje s nedokonavými i dokonavými pasivními participii a adjektivy: bude zkoušet / *vyzkoušet × bude zkoušen / vyzkoušen.

(iv) Komplex [bud(e)‑ INF_Nedok] ukazuje nutnost tzv. dlouhého pasiva, tj. změny akuzativního objektu inf. slovesa v  nominativní subjekt futurálního pomocného slovesa v důsledku reflexivní formy slovesa (1). Naproti tomu u modálních a fázových sloves (pokládaných taky za pomocná slovesa) dlouhé pasivum nutné není, ač je preferované (1a), a u spojení dvou plnovýznamových sloves dlouhé pasivum není vůbec možné (1b):

Dvouslovesná struktura komplexu [bud(e) ‑ INF_Nedok] se v tomto případě chová úplně stejně jako jedno plnovýznamové sloveso, tedy struktura, která komplex [bud(e) ‑ INF_Nedok] obsahuje, je jedna klauze, viz stejný vzorec v (1) a (1c):

(v) Podle většinového názoru č. gramatologie se zápor ne‑ připojuje v komplexu [bud(e)‑ INF_Nedok] pouze k bud(e)‑ (2), zatímco ve strukturách s modálním n. fázovým slovesem (2a) a ve strukturách s plnovýznamovým slovesem (2b) je zápor možný u kteréhokoli z obou sloves:

Data z ČNK tvrzení č. mluvnic nicméně zpochybňují: Vždy budu nesouhlasit; Jak dlouho mě bude nesnášet?; Já nepiju, tak všichni budete nepít; Zbylou částku bych ponechal na bankovních účtech s tím, že ji nebudu nepovažovat za investici, ale za rezervu. Možnost záporu na bud(e)‑n. na infinitivu je možným signálem k analýze, že dvouslovesná struktura má vlastnost dvou ↗klauzí.

Chování (i) – (v), jestliže data v (v) jsou podle č. mluvnic, ukazuje, že komplex [bud(e)‑ INF_Nedok] je v tradiční gramatice analyzovatelný jako syntaktická struktura pro vyjádření f. nedokonavého slovesa, tedy jako struktura obsahující dvě slovesa, přičemž bud(e)‑ je lexikálněsémanticky prázdné sloveso a jeho finitní morfologie přiděluje subjektu nominativ jako každé finitní sloveso; takové pomocné sloveso se může analyzovat jako lexikální auxiliár. O tom, že opisné f. je syntaktická struktura obsahující lexikální verbální auxiliár, svědčí právě to, že (i) bud‑ má prézentní formu s pravidelnou morfologickou strukturou, (ii) není ↗klitikou, (iii) může přijmout negaci, (iv) je v odpovědi na ano/ne otázku, atd., tj. ukazuje vlastnosti, jaké má každé sloveso, včetně jiného možného (v závislosti na analýze) lexikálního auxiliáru, totiž ↗spony, a to na rozdíl od kondicionálového pomocného slovesa by‑ch/‑s … a préteritálního pomocného slovesa jsem/jsi…, což jsou auxiliáry gramatické. Srov.: (i) 1. os. sg. bud‑u / nes‑u, dial. js‑u (zkoušen) × by‑ch, *js‑u (přišel), 2. os. sg. bude‑š, nese‑š, substand. jse‑š (zkoušen) × by‑s, *jse‑š (přišel) atd.; (ii) Budeme zkoušet / Budeme zkoušeni × *Bychom zkoušeli, *Jsme zkoušeli; (iii) Nebudu číst, Nebudu zkoušen, Neslibuju číst × *Nebych / *nejsem četl, Já bych / jsem nečetl; (iv) Budeš číst? – Budu / *Číst, Budeš zkoušen? – Budu / *Zkoušen, Slíbíš číst? – Slíbím / *Číst × Četl bys? – *Bych / Četl, Četl jsi? – *Jsem / Četl.

Silnou podporu pro analýzu bud‑ jako auxiliáru (nebude-li teorie rozlišovat mezi gramatickými a lexikálními, a rozdíly (i) – (v) bude analyzovat jinak) získává tato analýza od faktu, že auxiliár nepřiděluje sémantické role (prší – bude pršet, pršelo by) a že se objevuje ve větě ve verbálním trsu na jeho levé periferii: Petr bude muset začít chtít pracovat / Petr by musel začít chtít pracovat. Může se objevit v příznakové větě ve fokusu, ale nejlépe s nedokonavým společníkem, uspokojujícím jeho selekční požadavky: Petr začít chtít pracovat [bude muset] / [^?muset bude] × *Petr muset pracovat [bude začít] / [začít bude].

Je otázka, proč se futurální auxiliár kombinuje s infinitivem, nikoli s participiem, tj. distribuce bude zpívat × *bude zpíval n. *bude zpívaje. Je totiž známo, že finitní morfologie jednoho slovesa vynucuje infinitivní n. participiální morfologii druhého slovesa/dalších sloves jedné klauze. Infinitiv je vysvětlitelný snadno jako pohrobek stavu, kdy bud(e)‑ bylo lexikální kontrolové sloveso (viz ↗kontrola), a infinitiv byl tedy ze stejných důvodů jako ve struktuře Petr slíbil [subjekt [přijít]].

(c) Forma prefix po‑ + prézentní forma nedokonavého slovesa, vyjadřující f. nedokonavých událostí: po‑jedu/jedeš/jede… Prefix po‑ vyjadřuje rys f., a ✍Kopečný (1962:50) uvádí 115 sloves vyjadřujících f. formou (c): (i) všechna ↗determinovaná slovesa pohybu (pojedu, poletím, poběžím, ponesu, potáhnu, povedu, povezu, povleču, poženu; (unikátní vlastnosti má sloveso jít: supletivitu: jde / šel, prefix pů‑ ve futuru (půjde); imperativ s prefixem po‑ (pojď) tvoří s infinitivem speciální syntaktický komplex: pojď‑Ø/‑me/‑te zpívat × zpívej‑Ø/‑me/‑te; analýza jeho specifické funkce opírající se o kontrast: jdi *sem / tam × pojď sem / tam viz ↗imperativ), (ii) uzavřená množina nedeterminovaných sloves implikujících pohyb (pocestuje, pofrčí, poteče, poplave, …). Jsou to morfologické tvary f., přičemž rys f. vyjadřuje prefix po‑; proto při této prefixaci nedochází k perfektivizaci (Jedu do Prahy hodinu / *za hodinu – Pojedu do Prahy hodinu / *za hodinu), proto prefix po‑ není v infinitivu tohoto slovesa (*pojet, *poletět) ani netvoří préteritální komplex (Já pojedu do Prahy × *Já jsem pojel do Prahy); některá prefigovaná slovesa ovšem tvoří imperativ: Pojeď se mnou do Prahy × *Povez tu káru do dvora.

Prefix po‑ má ještě jinou funkci: derivuje slovesa, a to zvl. (i) jako prefix kvantitativní slovesa typu posedět a typu poplakávat; (ii) jako prefix distributivní slovesa typu postřílet, (iii) jako prefix lexikální slovesa typu počmárat aj. Tato slovesa mají k dispozici všechny tvary (postřílel – postřílí – postřílet – postřílej) a prefix po‑ perfektivizuje, proto: bude střílet × *bude postřílet. Speciální skupinu tvoří slovesa typu (i), která jsou taky perfektivní (bude seděl × *bude posedět), ale na rozdíl od sloves typu (ii) a (iii) aj. jsou kombinovatelná s durativními adverbiáliemi stejně jako jejich nedokonavé neprefigované protějšky: sedí hodinu / posedí hodinu × střílí zajíce hodinu / *postřílí zajíce hodinu; viz ↗vid.

Většina sloves tvořících f. typu (c) může tvořit taky f. typu (b): ponese – bude nést, poběžím – budu běžet; slovesa jet, jít mají k dispozici jen f. typu (c): pojedu – *budu jet, půjdu – *budu jít. Názory na to, zda ponesu a budu nést jsou synonymní, se liší. Např. ✍Kopečný (1962:47) jejich synonymii uznává, ✍Poldauf (1948:131) je skeptický.

(d) V tradiční č. gramatologii se tvrdí, že u dokonavých sloves vyjadřují prézentní tvary f., tedy _Prézvař‑í‑m × _Futu‑vař‑í‑m; dále: dám, vytisknu, povyhazuji aj. To je nicméně v rozporu s faktem, že lexikální prefixy derivující slovesa z auxiliáru být (jako z‑být, u‑být, do‑být, při‑být) se slučují, má-li mít sloveso prézentní flexi, s futurálním kořenem, a ne s prézentním kořenem: být – je – bude × z-být – *z‑je / z‑bude – z‑byl); nadto viz taky význam futura níže.

II Význam futura

V klasických modelech gramatiky se význam f. definuje tak, že f. vyjadřuje následnost děje/stavu vyjadřovaného slovesem po referenčním bodě, jímž je okamžik promluvy. Z tohoto hlediska ✍MČ 2 (1986:164) i další č. mluvnice pokládají struktury (a) – (d) výše za prostředky vyjadřující f. Mimo pozornost zůstává důsledek toho, že (d) jsou prézentní tvary dokonavých sloves, zatímco (b) obsahují pomocné futurální sloveso a infinitiv nedokonavého slovesa, tedy fakt, že (b) budu psát vyjadřuje trvání události po okamžiku promluvy, bez ohraničení a (d) napíšu vyjadřuje prefixem na‑ ohraničení události a prézentní forma připouští jen interpretaci, že jde ohraničení události po okamžiku promluvy (zatímco napsal vyjadřuje prefixem na‑ taky ohraničení události, ale jakožto součást préteritálního komplexu připouští jen interpretaci, že jde o ohraničení události před okamžikem promluvy). Z toho mj. plyne, že ohraničení nemůže koincidovat s okamžikem promluvy (napíšu nemůže mít význam aktuální, tedy nemůže být odpovědí na otázku Co právě děláš – *Napíšu dopis / Píšu dopis). Rozdíl vyplývající z toho, že budu psát vyjadřuje budoucí událost bez ohraničení a napíšu vyjadřuje ohraničení události v budoucnosti, je vidět na kontrastu: Petr bude psát / Petr bude psát dopis × *Petr napíše // Petr napíše dopis. Tento rozdíl je i v préteritu. Struktury budu psát ani napíšu nic neříkají o tom, zda událost psaní se uskutečňuje v okamžiku promluvy. Srov. možné interpretace např. opisného futura: Budu psát ten dopis dlouho (nic se neříká o tom, zda v okamžiku promluvy píšu ten dopis) × Budu psát ten dopis ještě hodinku (ještě spouští aditivní interpretaci, což vede k interpretaci takové, že v okamžiku promluvy píšu dopis); Zítra budu psát ten dopis (adv. zítra spouští interpretaci takovou, že v okamžiku promluvy dopis nepíšu). Podobně Napíšu dopis krasopisně neříká nic víc, než že událost psaní dopisu bude završena, tj. dopis napsán, po okamžiku promluvy, a jestli děj psaní dopisu probíhá n. neprobíhá v okamžiku promluvy, není dokonavým prézentním tvarem vyjadřováno. Z tohoto hlediska není f. budoucí čas (může-li zahrnovat okamžik promluvy), ale prognostický modus.

Struktury (a) a (b) se pak liší od (c) a (d) v tom, že jen (a) a (b), obsahujíce tvar slovesa s futurálním významem, mají díky tomu, že f. je prognostický modus, přístup k epistémické interpretaci prézentního děje/stavu: Budou to nejspíš samice, ty žijí pohromadě (= jsou to asi samice); Co dělá Petr? – On teď bude někde luštit křížovku (= on teď asi někde luští křížovku) × On teď vyluští křížovku (≠ on teď asi někde luští křížovku). Jen f. typu (b) má přístup i k jiným reinterpretacím, k nimž dává podnět diskurz a intonace, zvl. typické jsou: (i) příznakové výzvy: Budeš mlčet!; (ii) příznakové odmítnutí minulé události: Ty mně budeš něco vytýkat!

Futurální interpretaci mohou ve vhodných kontextech dovolit: (i) některá nedokonavá slovesa s prézentní morfologií; nutná je tato interpretace tehdy, je‑li ve větě futurální časové adverbiále (Zítra / hrajeme s Itálií × ^?Zítra prší); viz ✍Esvan (2010), viz ↗prézens; (ii) struktury tvořené préteritálním tvarem modálního slovesa mít a infinitivem; dovolují (kromě jiného) interpretaci, že událost, jejíž realizace byla jako deontická nutnost prognostifikována do budoucnosti, se neuskuteční: Zítra měl přijet do Česka Obama. Viz také ↗slovesný čas, ↗futurum ve starší češtině.

2. Pro generativní analýzu analytického futura je důležité, že tvar auxiliáru bud‑u/‑eš … je analyzován jako perfektivum. Myšlenka, že tento auxiliár vyjadřuje dokonavý vid, nachází motivaci jak v diachronii, tak v synchronii. Z diachronního hlediska lze říct, že jeho protějšek doložený ve staroslověnštině je součástí paradigmatu perfektivních sloves v prézentu, přičemž jeho podoba je ve 3. os. sg. bǫdetъ. Navíc tento tvar obsahuje nazální vokál ǫ, o kterém se předpokládá, že vznikl z nazálního konsonantu, jenž v pozdně praindoevropském kmeni ⁺bhū-n-d „být_PERF“ fungoval jako perfektivizující infix (viz ✍Meillet, 1903). Ve staroslověnštině tento nazální vokál v několika dalších slovesech slouží pro vyjádření ingresivnosti n. inchoativnosti, např. v sędǫ ‘sedím, posadím se’ a lęgǫ ‘ležím, položím se’. Nazálnost se navíc dochovala v będzie, což je futurální auxiliár doložený v polštině (jediném slovanském jaz., ve kterém se dochovaly nazální vokály). Jak pro polštinu ukazuje ✍Błaszczak(ová) (2008), synchronní důkaz pro perfektivní interpretaci bud‑ můžeme hledat v jeho interakci s některými adverbiálními výrazy, jako např. v č. před ne a dokud ne. Tyto adverbiální výrazy jsou kompatibilní jen s perfektivními tvary sloves (viz (1a)) a z příkladu (1b) je patrné, že bud‑ vykazuje stejnou distribuci jako perfektivní slovesa. Tímto rysem se bud‑ liší od prézentního tvaru spony jsem (o kterém se v diachronní slavistické literatuře tvrdí, že je imperfektivem), poněvadž tento tvar je zde vyloučen:

Další podporu pro myšlenku, že auxiliár bud‑ má specifikaci pro perfektivní aspekt, nabízí ✍Veselovská (1995) na základě dat ukazujících interakci mezi bud‑ a slovesa být: (i) pokud se bud‑ objeví sám o sobě, má futurální interpretaci typickou pro ostatní perfektivní slovesa jako zůstat (viz (2a)); (ii) s významovými slovesy se bud‑ může objevit jen za předpokladu, že jsou imperfektivy; toto omezení také platí pro významové sloveso být, jak dokládá příklad (2c), kde budu doprovází imperfektivní tvar bývat:

Na rozdíl od auxiliárního slovesa jsem užívaného v č. v ↗préteritových konstrukcích není auxiliár bud‑ klitikou, a může tedy stát na začátku klauze. Příklady (3) a (4) ukazují rozdíl mezi těmito dvěma auxiliáry:

Auxiliár bud‑ se kombinuje s významovým slovesem v infinitivu. To také platí pro ostatní slovanské jaz., ale polština (volitelně) a slovinština (povinně) stejně jako polsko-české dialekty smíšeného pruhu umožňují místo infinitivu použití ↗‑l‑ového participia (viz ✍Bělič, 1972:198; citováno podle ✍Whaley(ové), 2000:34). ‑L‑ové participium se se subjektem klauze shoduje v rodě a čísle. Podle ✍Kellnera (1946:174), citováno ve ✍Whaley(ové) (2000:34), je ve východolašských dialektech použití ‑l‑ového participia častější se subjektem v maskulinu singuláru, zatímco pro ostatní osoby je typičtější infinitiv. Nejstarší futurální tvary auxiliáru bud‑ a imperfektivního tvaru významového slovesa jsou doloženy v nejranějších památkách datovaných kolem r. 1300, jako např. Mnichovské zlomky a Žaltář Musejní (✍Flajšhans (1903), citováno ve ✍Whaley(ové), 2000:35); ve slovanských jaz. to jsou vůbec nejstarší doložené tvary futura s bud‑ (viz ✍Křížková, 1960:93–94).

2.1 Syntaktická struktura

Komplexní futurální konstrukce obsahuje dva slovesné tvary: futurální auxiliár bud‑ a infinitiv (n. v některých dialektech ‑l‑ové participium). Proto se nabízí otázka, jaký je ve struktuře vztah mezi těmito dvěma slovesy a jaký je mechanismus, jímž se vytvoří temporální specifikace této konstrukce. Pokud jde o to, jaký je vztah mezi těmito dvěma slovesy, v generativní gramatice je vztah auxiliáru k ostatním slovesům předmětem diskuze. ✍Chomsky (1965) tvrdí, že auxiliáry neprojektují samostatnou VP a jsou rozšířením projekce VP, poněvadž jsou kategoricky jiné než významové sloveso. To znamená, že pro Chomského ve 60. letech mají časy monoklauzální strukturu (viz také ✍Ouhalla, 1991; ✍Borer(ová), 1998; ✍Cinque, 1999, kde je tato myšlenka dále rozpracována), přičemž hlavou jednoduché VP je významové (lexikální) sloveso a auxiliár je generován ve funkční projekci nad VP. Naopak ✍Ross (1969) tvrdí, že auxiliáry mají stejné funkce jako významová slovesa, a proto projektují svou vlastní VP a svou vlastní maximální klauzální projekci; v rámci dependenční gramatiky k podobnému závěru na základě detailní analýzy auxiliárů dospívá ✍Hudson (1976). U Rossa se tedy komplexní časy vyznačují biklauzální strukturou. Pokud biklauzální interpretaci přeložíme do aktuálnějších teoretických rámců (jako např. ✍Kayne, 1993; ✍Taraldsen, 1995; ✍Alexiadou(ová), 1997; ✍Julien(ová), 2001), znamená to, že komplexní časy obsahují dvě VP, jejichž hlavou je významové sloveso a auxiliár, a dvě TP jako rozšířené projekce, pro každou VP jedna. V případě č. z toho vyplývá, že hlavou vyšší TP je bud‑, zatímco hlavou nižší TP je infinitiv (typicky významové sloveso). Nicméně příklady chování při negaci, kterých si všiml ✍Grenoble (1995) (viz také ✍Błaszczak(ová), 2001, pro detaily), mluví proti této interpretaci. Č. příklady v (5) ukazují (za obecně sdíleného předpokladu, že v klauzi může být jen jedna větná negace), že se futurální auxiliár objevuje v monoklauzálním prostředí, což kontrastuje s modálními slovesy, které (podle jednoho typu analýzy) vykazují biklauzální strukturu ((5b) nevykazuje ↗negativní shodu, jelikož dvě negace mají kompoziční interpretaci); viz také ↗modální sloveso:

Za předpokladu, že hodnocení gramatičnosti příkladu (5a) je správné (viz k tomu výše), (5a) ukazuje, že ve futurálních konstrukcích s bud‑ je možná jen jedna negace. Naopak příklad (5b) prozrazuje, že věty, které obsahují modální slovesa, dovolují dvě negace, což znamená, že vyžadují biklauzální strukturu.

Podle ✍Veselovské (2008) je v syntaxi jsem umístěno na vyšší pozici než bud‑. Na to ukazuje to, že před budu musí bezprostředně stát negace, zatímco před jsem nemůže; negace musí stát za auxiliárem a bezprostředně předcházet participium. Vezmeme-li v úvahu standardní předpoklad, že pozice NegP, která hostí negaci, je konstantní, pak můžeme usoudit, že v syntaxi jsem obsazuje vyšší pozici než bud‑. Data v (6), převzatá z ✍Veselovské (1995), ukazují distribuci negativních struktur ve vztahu k různým auxiliárům. Veselovská si také všímá toho, že byť může před významovým slovesem stát negace, jakmile se negace vyskytuje s futurálním auxiliárem bude (viz 7b), taková kombinace je myslitelná, jen pokud zahrnuje lexikální negaci:

Na základě uvedených příkladů lze usuzovat, že futurální auxiliár je umístěn nad VP a pod negací, zatímco préteritální auxiliár je umístěn výše, nad NegP (viz ↗préteritum. Podle ✍Błaszczak(ové) & Jabłońské ad. (2014), které se zabývaly odpovídajícími daty v polštině, je futurální auxiliár hlavou AspP. Obecný syntakticky templát pro komplexní futurální konstrukci v č. je uveden v (8):

(8)

Futurální auxiliár si vynucuje selekční omezení na svůj komplement VP a dovoluje jen imperfektivní slovesa (v infinitivu). Podle ✍Rivero(vé) (1991:339) to znamená, že bud‑ má aktionsartový obsah a je „lexikálním“ auxiliárem (podobně jako např. modální slovesa jako muset). Takto Rivero(vá) odlišuje bud‑ od jsem, které je préteritálním/prézentním/perfektivním „funkčním“ auxiliárem nevykazujícím (podle ní) žádné selekční omezení významového slovesa, s nímž se kombinuje. Dále ✍Rivero(vá) (1991:339) poznamenává, že tato dichotomie se vztahuje k typu předsunutí (fronting) V/VP: jsem umožňuje jen předsunutí holého významového slovesa bez jakýchkoliv komplementů n. jakéhokoliv vnitřního VP materiálu (viz ↗préteritum), jak ukazuje (9), plné předsunutí VP je možné přes bud‑, jak ukazuje (10):

Pohyb holého participia přes auxiliár jsem nevede ke kontrastivní n. „ne neutrální“ interpretaci předsunutého prvku (viz ↗préteritum). Je to příklad A-pohybu do [Spec, TP], přinejmenším v analýze ✍Migdalského (2006). Naopak předsunutí plné VP přes futurální auxiliár v příkladu (10) zahrnuje A’‑pohyb a umožňuje „ne‑neutrální“ interpretaci předsunutého konstituentu jako topiku n. fokusu. Související typ operace byl popsán pro holandštinu a němčinu a obecně se označuje jako topikalizace VP; viz ✍Den Besten & Webelhuth (1990), ✍Koster (1987), ✍Müller (1998):

V těchto jaz. zahrnuje pohyb plné n. holé VP obsahující préteritální participium přes auxiliár „mít“. Aplikujeme-li tuto analýzu topikalizace VP v germánských jaz. na příklady s bud‑ v č., pak je možné postulovat derivaci pro větu (10), kterou ukazuje (12):

2.2 Derivace temporální interpretace

Vyjdeme-li z předpokladu, že futurum s bud‑ obsahuje právě jednu klauzi, měla by být jeho futurální interpretace odvozena od jednoduché hlavy T, jež je tam přítomna. V této konstrukci je sloveso s formou atemporálního infinitivu (‑l‑ové participum, možné v některých dialektech, je (možná) nutné stejně jako infinitiv analyzovat jako atemporální formu, viz také ↗préteritum, ↗kondicionál), zatímco auxiliár má prézentní morfologii a je perfektivum. Na základě atemporální specifikace významového slovesa ✍Błaszczak(ová) & Jabłońska ad. (2014) pro polštinu předpokládají (a totéž lze předpokládat pro č.), že je toto sloveso temporálně deficitní a nemůže tvořit temporální vztah s momentem promluvy. Proto potřebuje auxiliár bud‑, o kterém autorky tvrdí, že tuto funkci může zastávat. Podle ✍Błaszczak(ové) & Jabłońské ad. (2014) futurální auxiliár uvádí tzv. kimian state ve smyslu ✍Maienborn(ové) (2001), ✍Maienborn(ové) (2005). Kimianské stavy vyjadřují statická slovesa jako vědět n. rozumět a kombinace spony a predikátu. Od davidsoniánských stavů (např. sedět, stát, spát), které mají eventualitní argument, se odlišují tím, že uvádějí „referenční argument pro temporálně vázanou exemplifikaci vlastnosti“. ✍Błaszczak(ová) & Jabłońska ad. (2014) tvrdí, že tento fakt vysvětluje, proč futurální auxiliár będz‑ie/bud‑u nevyjadřuje počátek stavu, ačkoliv má dokonavou morfologii: dokonavý vid není schopen operovat na auxiliáru, poněvadž nemá eventualitní argument. Proto se sémantický efekt perfektivnosti omezuje na posunutí dopředu v čase reference (viz ✍Condoravdi(ová), 2002). To je také případ jiných komplexních konstrukcí, jako např. konstrukcí, které se skládají z dokonavého infinitivu a modálního slovesa, jak ukazují příklady v (13); struktura (13b) má také futurální časovou referenci díky přítomnosti perfektivního aspektu:

Temporální interpretace jednoduchých struktur, tvořených dokonavými slovesy s prézentní morfologií (Napíšu dopis), se derivuje jinak než interpretace komplexních struktur s bud‑. Klíčovou ingrediencí struktury, jež umožňuje futurální interpretaci, je perfektivum. Podle ✍Borika (2002:177) vypadá ve slovanských jaz. formální sémantické vyjádření dokonavého vidu tak, jak ukazuje (14):

✍Błaszczak(ová) & Jabłońska ad. (2014) používají Borikovo vyjádření pro vysvětlení futurální interpretace perfektivních sloves v prézentu. Jak vidíme v (14), význam perfektiva vylučuje překrývání mezi časem řeči (ČŘ) a časem reference (ČR), což je vyjádřeno jako ČŘ ∩ ČR = Ø. Dále formule ČU ⊆ ČR specifikuje, že čas události (ČU) musí být vlastní podmnožinou času reference. Z toho vyplývá, že první podmínka může být splněna, jen pokud ČR předchází nebo následuje ČŘ. Znamená to, že jsou dvě možnosti: (i) ČR > ČŘ, n. (ii) ČŘ > ČR. ✍Błaszczak(ová) & Jabłońska ad. (2014) poznamenávají, že v severoslovanských jaz., jako je č.n. polština, je možnost (i) vyloučena, uvážíme‑li, že se v nich jednoduché futurální tvary kombinují s dokonavým videm a prézentem, nikoli s préteritem. Tudíž (ii) (tj. ČŘ > RČ) je jedinou dostupnou možností a vyplývá z ní futurální čtení jednoduchých struktur, když je sloveso označeno jako perfektivum.

Další otázka, kterou se ✍Błaszczak(ová) & Jabłońska ad. (2014) ve své analýze zabývají, se týká omezení kombinovatesti bud‑ na infinitivní nedokonavé sloveso. Jedna možnost, jak se s touto podmínkou vypořádat, je odkázat na diachronní změny, jak to dělá ✍Whaley(ová) (2000). Ve staroslověnštině existovala podobná struktura, v literatuře se nazývá futurum II // futurum exactum // futurum perfektum. Užívala se pro vyjádření budoucí události, která je podmínkou pro výskyt jiné události, k níž dojde ve vzdálenější budoucnosti, srov. (15) z Kodexu supraslského; ✍Huntley (2002:152):

Stejně jako v č. se tento čas tvoří pomocí perfektivního tvaru auxiliárního slovesa být, ale na rozdíl od č. může být významové sloveso (ve tvaru ‑l‑ového participia) buď perfektivní, n. častěji imperfektivní. Ze synchronního hlediska je imperfektivní omezení významového slovesa vyskytující se s bud‑ inovací, která platí jen pro severoslovanské jazyky (jinými slovy, platí pro všechny slovanské jaz., které futurum vyjadřují pomocí perfektivního tvaru bud‑ jako auxiliáru, s výjimkou slovinštiny). Podle ✍Whaley(ové) (2000) došlo v severoslovanských jaz. u tvarů vzniklých ze staroslověnského slovesa bǫdǫ k posunutí významu od slovesa vyjadřujího „změnu stavu“ s významem ‘stát se’ k inchoativnímu slovesu, jenž vyjadřuje význam ‘začít’. Následně tyto tvary převzaly omezení typické pro fázová slovesa jako začít, které jako své komplementy dovolují jen imperfektivní slovesa. Jelikož je auxiliár stav, vyžaduje, aby jeho komplement VP popisoval [+durativní] možnosti, které se vyjadřují imperfektivem.